Co já si letos předsevezmu...

Už nějakou dobu jsem to nedělal, abych si něco předsebíral. Ale zkusím se do toho opřít, zvednout tu rukavici... A půjdu do toho pěkně zostra.

Plánuji celý příští rok přežít. Přeci jen, synovi je 10. No, bude mu jedenáct... Považuju za slušné žít až do jeho osmnáctin, to znamená až do roku 2029 včetně. Bude to fuška, já vím. Ale udělám pro to, co půjde.

Budu poctivě chroupat všechny léky, které mi který doktor předepsal. Zejména ty na tlak a na cholesterol. Mám asi 30 kg nadváhu. Tak si předsevezmu, že už nebudu dál tloustnout, ale svoji váhu si udržím! Chce to silnou vůli, ale tu hodlám osvědčit...

Taky bych měl něco dělat, aby se mi už nezhoršoval zrak. Ale stáří je v tomhle hrozná svině. Obávám se, že s tím nenadělám nic. Předsevzetí mají svoje hranice.

Dále nezbláznit se. Nicméně ve školství budu muset zůstat. Stanovil jsem si, že budu pracovat až do šedesáti. Pak odejdu na odpočinek. Abych si ty poslední roky života taky trochu užil. A těžko mi cvrnkne o nos nějaké nové zaměstnání.

Co můžu chtít v pětapadesáti, s nemocným srdcem a ledvinami, s nadváhou, bez znalosti moderních technologií a bez znalosti čínštiny, arabštiny a anglitiny? Ano, maximalně dělat učitele.

Rozvod taky neplánuju. Je to sice proti duševnímu a fyzickému zdraví žít rodinným životem, ale jsem staromilec. A nic v životě není dokonalé.

Co se tak ještě dá... Manželka chce, abych jel se synem k moři. Ještě tam nebyl... No, když to epidemiologická situace dovolí, tak se zkusím dopravit někam do dalekého Polska, na Balt. Nejraději vlakem, v krajním případě autobusem.

Nejsem velkým cestovatelem. Už deset let jsem nevytáhl paty z republiky. Cestovní pas jsem nikdy neměl a z představy cesty někam a pobytu tam se mi dělá špatně. Ale rodičovství si vyžaduje oběti. I když mi to zkrátí život a nabourá duševní zdraví. Ale tak to prostě je.

A jinak... Měl bych se chovat ekologičtěji? Že bych se méně myl? Nic jiného mě nanapadá, že bych mohl dělat lépe.

Všichni píšou o kryptoměnách... Obávám se, že pro ně vekým přínosem nebudu, že se beze mě obejdou. Tak nějak je hromadím, zejména tvorbou na Hive. Ale proč vlastně? Doufám, že můj syn je jednou dokáže nějak vyvést, proměnit na něco použitelného a zužitkovat. Já se to už učit nebudu.

Co bych tak jetě mohl chtít? Aby nebylo moc horko a moc zima. Aby moc nepršelo, ale nebylo ani velké sucho, aby nepřišla tornáda... Aby se kolem mě nestřílelo a nezuřily infekční nemoce. Ale to si mohu leda tak přát. K tomu všemu přispět neumím.

A v osobním životě, to jsem už načrtl. Je to, jaké to je. Tak ať neni (o moc) hůř. Cíle už nemám, plány taky ne. Nechi už nic dokázat, nic budovat, měnit. Chci to tady tak nějak pokud možno v klidu a důstojně doklepat...

Ale přeci jsem zvědavý. Jako divák pozoruji to lidské hemžení, které se mě už moc netýká a zkouším odhadnout, kam to povede, v jakém světě bude žít můj syn...

Jo, tak před patnácti lety, to jsem si ještě dával předsevzetí... Teď to vysloveně není můj oblíbený žánr.