Depresivní článek

Opuštěné prasáko Peppa na lavičce v Revoluční ulici. Lavička s hady dává těm, kdo opravdu čtou moje a @kraki -ho články, tušit, že jsme pro změnu v Jičíně.

Pepina sedí kousek od budov bývalých, opuštěných kasáren. Na třídě Československé armády, ozbrojených sil již neexistujícího státu. Vybydlený objekt uprostřed jiných vybydlených objektů... Bývalý autopark, buzerplac, gorodok... Vzpomínky.

A jaký bude osud těch kasáren?

Bude tu dozajista kasárensky útulný domov pro seniory, dříve starobinec. Uprostřed ničeho, pět set metrů od nemocnice, osm set metrů od hřbitova. Jaký výhled tu budou mít senioři?

Výhled na pomník. Karla Havlíčka-Borovského. A pod ním připoutaný Prométheus v životní velikosti, kterému orel klove játra. J.Říha, 1906.

Tabule před pomníkem... Připomíná eufemicky datum zániku společného státu Čechů a Slováků. Co to má co dělat s pomníkem K.H-B? Když on dřív stál jinde. Ale buditel vadil při stavbě kruhového objezdu. Tak ho šoupli sem. Vkusná zahradní úprava...

A takhle se tu chovají ke kanálovým poklopům! Jsou Vám ty fotografie málo depresivní? Tak si přečtěte další text...

"Bůh se nejvíc baví, když lidé plánují." To je jeden ze známých bonmotů Woodyho Allena (1935-?).

Například moje matka... Renovovala si na důchod chalupu po své matce. Aby se jí tam pohodlně žilo. Na Vysočině. Myslela na všechno. A půl roku po té, co odešla do důchodu, umřela.

Nebo já. Plánuju dožít šedesátky a odejít do předdůchodu. Že budu jezdit po vlastech českých vlakem, dívat se, fotit, psát články na Hive... (Ty články mi cestování nezaplatí, ale myslím, že by mě to bavilo.)

No a začala mě bolet noha. Všechno funguje, jak má. Praktický lékař, odběry, rentgen... Týden po vypsání neschopenky, dnes večer, se dostanu k ortopedovi. Tedy všechno v pořádku. Až na to, že mě ta noha bolí tak, že v noci nemůžu spát. Už týden nedávám v noci víc než čtyři hodiny. Navzdory těm nejsilnějším lékům na bolest, Aulinu, co Vám je ochoten doktor proti bolesti domů předepsat.

Zatím mi našli artrózu v koleně a kyčli. Rentgenovali mi jen jednu nohu. Ta druhá zatím nebolí. Kdyby zrentgenovali tu druhou, asi by našli totéž. A pak že snad už nemůžu přidat do sbírky další nemoc... ("Co se mi ještě může stát?" pomyslil jsem si včera, kousl do banánu a vypadla mi při tom plomba.)

Nechci rozebírat svůj zdravotní a duševní stav, to tu dělá někdo jiný. Ani si říkat o soucit. Takový je život. Zkrátka jsem plánoval cestovat... Já nevím, co se mnou doktoři udělají. Ale dost možná, že z toho cestování nebude nic. A mě čeká v předdůchodu vytěžovat svůj fotografický archiv... Kolik toho ještě z Jičína mám?

Něco pozitivního na závěr? Mám dost silnou motivaci zhubnout. Začít jíst zdravě už asi nemá cenu. Kupodivu, píšu depresivní článek, ale sám depresivní nejsem, spíš takový pobavený.

Začínám psát v půl druhé v noci. Bolest mi nedá spát. A už píšu hodinu... Já se s tím textem moc mazlím. Šup s ním ven! (Počkám, aby od mého posledního článku uteklo aspoň pár dalších hodin. Kurace bývá nastavená různě.)

Zítra v noci napíšu další depresivní článek. O českém školství, víceletých gymnáziích a přijímacím řízení.