Před dvaceti lety

Před dvaceti lety, v době, kdy jsem byl ještě svobodný a bezdětný...
Ano, je to už dávno.
Včera jsem si na ty dávné časy vzpomněl.
V té době jsem pracoval na dvanácti hodinové směny. Mělo to jedinou výhodu. Měl jsem občas volné dny v týdnu. Tyto volné dny jsem často vyrážel na dlouhé pěší výlety do přírody, kde jsem poznával nová místa a jejich historii.
Ve své fantazii jsem se přenášel do minulosti, do starých legend a příběhů a představoval jsem si, jak to na místech vypadalo před staletími.
Napadlo mě, že zkusím psát verše. Ne pro dokonalost a formu, ale do šuplíku pro hravou radost a inspiraci.
Třeba je někdy vylepším a vydám sbírku.
Bůh ví.
Každopádně vám jsem připravil malou ukázku. Buďte tolerantní, neboť elektrikáři nebývají dobří básníci.
A když by se vám to zdálo hrozné, dám se na zpěv ;)

Začneme jedním horkým dnem. Zavřel jsem oči a náhle se z obyčejného kmána stal mocný král na svém dvoře...

Pekelné vedro

Vedro.
Krev se mi v žilách vaří,
není to vztekem.
Pekelné vedro mě smaží,
stávám se šnekem.

Krůpěje potu na čele,
kdybych byl Někdo, přátelé!

Kdybych byl král,
zdvihl bych pravici,
celému sálu bych pronesl zdravici,
dvořanům svým bych přikázal:

„Vstávejte, opilci!
Nejste na radnici!
Přineste pánovi stříbrnou lednici,
aby si ochladil královskou palici!

Čtyřicet stupňů je pekelná teplota,
brzy by majestát zbavila života!
Taková teplota – ohavná hnusota!

Pospěšte, kmáni, a hned,
veliké choutky mám na led!“

Dvořané nelení,
hlavy jen zelení –
lednici přinesli,
medí si král:
„Mrzne mi palice,
už mizí opice,
zima je velice!“

Oj, co to – zrada!
V lednici vada!
Vznešená klepe se brada.
Snaží se pravice,
pak už i levice,
děsí se král!
Co jen to za mráz
z lednice vál!

Místo vousů omrzlé osiny
a z hlubin lednice
souká se král.
V ledu byl předlouhé vteřiny
a už se bál.

Lednici zahodil,
vedro je zas.
Lepší je vedro,
než velký mráz...

Představili jste si toho omrzlého, vousatého vladaře? Pokud ano, jsem potěšen.

Ale teď už se společně vydáme na cestu do Českého Krasu. Nedaleko Králova Dvora se nachází vesnice Počaply, kde na místním hřbitově leží pochovaná láska básníka Jana Nerudy....

Láska básníkova

Nerudovy Počaply.
Na vysoké skále pohled můj upoutá kostelík žlutý.
Třeba tam najdu své zlaté pruty?

Překračuji roky, ba i celé století.
Teď již má mysl k básníkovi poletí.

Pod kostelíkem náhrobek a pod ním leží
Nerudova láska, sestra dvojčete.
Terezie Marie.
Poznal jí srdcem svým od sestry,
přijímal v myšlenkách prsten od nevěsty…

Přináším na rov její prostý květ
a spolu s ním v chladné mojí ruce
pokládám kousek planoucího srdce…

Zavřely se oči její naposled
a ve věku osmnácti let
neuzří básníka ani slunce…

Odešlo mládí dívky brzy,
nezahynul však cit v srdci básníka.
Básně ze srdce jsou jediné,
kdy nenalézá kritika.

Pod křídly bělostného anděla spí svůj věčný sen,
díky básním Nerudovým navždy do knih zanesen.
Dočkal se brzy básník lásky svojí.
Přes sto let jsou již v nebi svoji…

Z Počapel přejdeme do Svatého Jana pod Skalou. Zde, na vysoké skále u kříže se zasníme a vrátíme se do doby knížete Bořivoje a poustevníka sv. Ivana, váženého muže zdejších skal a lesů...

Sv. Jan pod Skalou

Zde domov poustevníka býval,
v pustině domov svůj obýval.

Do jeskyně uchýlil se kmet.
Bylo dosti světa hříchu,
vykoupení dojde v tichu.

Rozjímání –
a víra bude jeho milenkou!
Zapíjet svůj život bude místní kyselkou.

Odmítl i pozvání na hrad,
neměl rušno příliš rád:

Když stane Ivan na Tetíně,
bránu otevírají mu líně.
Podají mu chléb či sůl,
nebo naň ho vezmou hůl?
Kamenný má radši stůl!

A tak samotný tu žil kmet,
tolik dní a tolik let…

Legenda o Sv. Janu

V hlubokých lesích, na statném oři,
kopyta koně skály boří,
přijíždí kníže Země České – Bořivoj.

Nezbývá mu mnoho mil,
kéž by minul dnes svůj cíl!

Ruka jeho silná svírá zbraň.
Vystřelí šíp a v lese klesá k zemi –
bílá laň.

Bořivoj strne a nářek nelidský
v kostech zamrazí.
Pak vzchopí se,
skloní luk a tesákem
laň dorazí…

Z oka laně kane krev,
z lesa běží statný děd.
Vlasy i vousy bílé, ctěný kmet.

Poustevník Ivan, jenž i mlékem laně živen byl,
klesá k zemi, nemá sil.

„Odpusť pane,“ šeptá kníže,
hříchem srdce v temno víže.

Kníže prosí: „Odpusť muži!“
ví, že mu teď hodně dluží.

Na místě svatém kámen v klášter proměnil,
pro kmeta našel domov a hřích svůj odčinil…

Opustíme starého poustevníka a přelétneme na severní Plzeňsko. V patnáctém století zde nedaleko Města Touškova vládl Vilém z Komberka.
Obýval malý hrádek na skalnaté ostrožně nad potokem. Cestou k němu jsem musel projít opuštěným ovocným sadem...

Vilémův hrad

Nalézám konečně místo tvého Komberka – pyšného hradu,
procházím s pokorou pod stromy prastarého sadu.

Zůstala skála a v ní puklina,
ovocný sad vůkol usíná.
Zmírají stromy, nemají sil,
neprobudí je už žádná z víl,
jsou jako věkem unavení lidé.
Jejich místo je všude a přece nikde…

A kde je teď tvůj hrad, Viléme z Nečtin!

Jak malý, přesto pyšný býval!
Jak zářila okna jeho do dáli –
a drnkot loutny v šeru zníval!

Kde válčil jsi s věrnými, potíral kalich?
Nemyslels na sebe, nemyslels na hřích…

Pobořen kalichem byl tvůj hrad,
pak na Buben uchýlil ses rád…

Plynuly roky a na pustém hradišti
založen byl sad.
Duše tvé posádky pohltil,
hradem je sad a sadem je hrad.

Plynula léta a kusy zdiva ztrácely se v okolních vsích.
Na pustém místě jezdili jen kluci na saních.

Tvůj lid už zapomněl, jaká byla tvoje vláda!
Celý kraj shlížel k tobě s pokorou a snad i s úctou,
nepřemohla tě žádná zrada,
Viléme z Nečtin a z Komberka!
Zmizel jsi s hradem, rytíři neznámý.
Již pět set let tu nejsi,
vymřel i rod tvůj.
Přežila tvá země, chléb i sůl.

Zůstal i dvůr –
tvých věrných sedláků.
Měli už dosti rytířské vrchnosti,
nyní jim též daně ohlodávají kosti…

Po světě, po kraji, již vládnou jiní.
Ve velkém mumraji,
v honbě za ziskem se činí…

Opuštěným hradem našeho zásadového rytíře Viléma náš výlet končí.
Až budete někdy sami procházet naší nádhernou krajinou, kudy kráčela historie, zkuste se na okamžik zastavit a zasnít se. Vraťte se do dávných dob a oživte naše dávno zesnulé předky. S jejich radostmi a strastmi, příběhy i osudy.
V tom je ta krása lidské fantazie, která nezná hranice. Vzpomeňte na ně i ve svojí tvorbě, ve svém životě.
Zapomeňte na dokonalost.
Žijte pro radost.