Lesní tišinou do rachoty

Dnes jsem byl doručit do práce OČR na ženušku, jelikož na ní sedl nějaký ten bacil, nejspíše školkového původu.

Jel jsem linkovým autobusem a pak už mě čekalo jen půl kilometru pěšky smíšeným lesem s převahou borovic na místní písčité půdě.
Nádhera.
Už dlouho jsem nebyl v lese, natož pak sám.
Lesy jsou naše moře...

Je to balzám na duši. je to tichá poezie lesních samot. My zrozenci ve znamení Ryb potřebujeme občasný pobyt o samotě v klidu a tichu. Potřebujeme být chvíli sami se sebou a když to nemáme, tak jsme pak protivní a podráždění. Něco naší duši prostě schází.

Podzimní les nedaleko mého pracoviště hrál všemi barvami. Není nad barvy podzimu, když svítí slunce a je krásný den.

Zastavil jsem se a vnímal to krásný klid rušený jen občasným zašustěním padajícího listí...
Zbarvené listy, ranní slunce prosvítající mezi stromy a božské ticho...

Staletými lesy za svítání...
Brouzdat ranní rosu,
to hned poutník zapomene...
Na tu děsnou kosu.

Byla to však pouhá chvíle. Klid v lese bohužel brzy končí. Autobus do reality právě odjíždí...