Zlatá bula sicilská a jiná zvěrstva

Tak úplně úvodem. Zlatá bula sicilská byla dohodnuta v roce 1198. A kolem roku 1203 byla dohodnuta "Zlatá bula brunšvická". Jelikož válku o císařský trůn vyhrál Filip Švábský (Sicilský) a nikoliv Ota IV.Brunšvický, tak se nakonec realizovala sicilská varinata této buly.

Bulu získal Přemysl Otakar I. (Po jeho mamince Juditě Durynské se jmenoval v Praze most.) Na které straně bojoval Přemysl při válce Štaufů s Welfy? Na obou, na obou... Vždycky na straně toho, kdo zrovna vítězil. Trochu zmatené? Taková už byla doba. Filip Švábský byl Stauf, kdybyste to třeba nevěděli.

Bojoval... Přemysl se dožil sedmdesáti let. Tedy asi. Ono se úplně přesně neví, kdy se narodil. Někdy 1155 - 1167. Umřel jistě 15.12.1230. A pokud možno, nebojoval vůbec. Jen do boje táhl, ale nikdy tak úplně nedotáhl. Objektivní okolnosti, samozřejmě...

Přemysl byl výjimečný lump. Ve své době byl oceňovaný jako skutečně mimořádně úspěšný panovník. Doba si takové hrdiny žádala. A s historickým odstupem... On to byl, kdo zastavil 150 let trvající zmatky v Českých zemích.

Ale začneme od Adama, tedy od Břetislava I. Ten na smrtelné posteli vydal Břetislavova statuta... Což byla národní pohroma. Konrétně ustanovení o tom, že v Čechách vládne vždy nejstarší z Přemyslova rodu, nikoliv rodiny. Takže po smrti knížete nastupuje jeho nejstarší bratr, nikoliv syn.

Byl to evropský unikát a příčina zmatků a bojů. Asi byl vydán pro případ, že by knížecí syn byl příliš mladý na to, aby vládl... Ale když byl už starší, zpravidla si chodil stěžovat do Říše císaři. Že české zákony nejsou v souladu s církevními, říšskými... A vůbec s dobrými mravy. A když se to císaři hodilo, přicházel pretendent na knížecí stolec zpátky do Čech s říšskou armádou... A byla vojna.

Další zvěrstvo bylo zřízení údělných knížectví na Moravě. Pro ostatní Břetislavovy syny. Mladší bratři měli poslouchat nejstaršího v Praze. Teoreticky. Ale on si údělný kníže ve Znojmě, Brně, nebo Olomouci v praxi dělal, co ho napadlo. Praha Nepraha... Takže zase války.

A do téhle doby se narodil Přemysl Otakar I. Vládne 1192-1192, 1197-1198 a 1198 až 1230. Mezitím tak různě v exilu. A před rokem 1192 taky v exilu. Těžká doba. Doba, která přeje tvrdým a schopným. Oboje Přemysl byl.

Oženil se dvakrát. Současně. Adléta Míšeňská byla Welfka a Konstancie Uherská táhla se Štaufy. Střídavě je povolával a zapuzoval. Ano, byl v církevní klatbě. Což bylo tenkrát u panovníků celkem běžné a v pohodě. Každý pěšky a bos do Canossy nemusel...

Situaci vyřešila Adléta svou smrtí. A prvrozený syn Vratislav... Přemysl ho ignoroval. Trůn odkázal Václavovi z druhého manželství. Svoji dceru Anežku se snažil strčit do císařského lože manželského. Což nevyšlo. Tak se stala světicí.

Druhou dceru Drahomíru údajně prohrál v kostkách s vyslancem dánského krále Waldemera. Což zřejmě nebyla pravda. Na takové skopičiny Přemysl nebyl, on míval své kroky promyšlené na hodně tahů dopředu. Z Drahomíry se stala Dagmara a Dánové na ni dodnes vzpomínají. Přemysl se snažil i o řísšskou politiku a dánská karta spolu s obchodní výměnou (začali jsme tehdy dovážet slanečky) se hodila.

No, ke svému synovi Václavovi také nebyl vždy laskavým otcem. Sice ho formálně ustanovil spolukrálem... Ale vládl až do smrti výhradně sám. Synek šel proti němu do povstání... Což byla taková přemyslovská tradice. Proti Václavovi I. se zase vzbouří jeho syn Přemysl Otakar II. ...

Co říci závěrem? Středověk nebyla doba pro kladné hrdiny dnešního pojetí, jakými by byl třeba Kája Mařík. Drsná doba si žádala drsné panovníky. Ti druzí se rychle stávali světci, když umírali mučednickou smrtí...

A státy a národy tehdy neformovali světci, ale právě tihle drsňáci. Jenomže histoie nás nejlépe sama učí, jak ji falšovat. Na fakta se vrhly generace kronikářů a historiků a z proradných a zrádcovských gaunerů se staly historické postavy se vznešenými ideami, jak je dnes známe ze stránek učebnic.

Kdo ví, co se budou jednou učit děti o naší době...