Konstantinovy Lázně

Já mám strejdu. Je to můj nejbližší žijící příbuzný, když vynechám svého syna. Strejdovi táhne na osmdesát. Jako dítě prý býval takový chcípáček, jen jen umřít. To otec byl po zdravotní stránce kombinací zdravého tuřínu a řípy. Otec umřel v jedenašedesáti a strejda je tu pořád.

Strejda se bojí doktorů a vyhýbá se jim, jak jen to jde. Asi se bojí, že kdyby přiznal nějakou bolístku, tak by ho nechali utratit. Nevím. On je kombinací poustevníka s divým mužem, trochu je to celé říznuto bezdomovcem. Ale je můj, a proto ho máme rádi.

Strejda jezdí pro běžné nákupy na kole. (Je starý mládenec a bydlí na samotě u lesa. V takovém památkově chráněném komplexu, který mu postupně padá na hlavu. S hanbou přiznávám, že jsem spoluvlastníkem ideální poloviny...) Ale pro svou basu piva na týden si rád zajede autem.

Když je Vám k osmdesátce a hcete jezdit autem, musíte občas k lékaři. Kvůli řidičáku. Starý lékař, co psal potvzrní o zdravotní způsobilosti nějak nebyl... A ten zastupující se rozhodl strejdovi změřit tlak.

240/170/120 není úplně ideální hodnota. A strýci se nepodařilo utéci. Tak skončil rovnou v domažlické nemocnici. Odtud ho převedli do plzeňské nemocnice, kde seznali, že má taky defekt oběhové soustavy, jako jeho matka, jeho bratr-můj otec a jako mám já. Strejda měl konkrétně dvojnásobně širokou aortu, než by se slušelo a patřilo.

A hned šli tvrdě do něj, že bez zúžení aorty nebude řidičák. Co měl dělat? Vozte basu piva na kole... To by Vám popraskalo pletení v kolech. Tak se podvolil.

Měl být v nemocnici deset dnů. Ale nějak se jim tam komplikoval. Tak ho po třech týdnech poslali štandopéde sanitkou na doléčení. Do Konstantinových Lázní. A jsem konečně tam! Na fotografii dřevěná skulptura Švihák lázeňský z centrální návsi.

Strýc jel k lékaři tak nějak nalehko, bez peněz, bez platební karty, bez rezervního oblečení, kartáčku na zuby a pyžama. Ještě že měl s sebou umělý chrup a mobilní telefon.

Jelikož je navštěvování nemocných skutkem křesťanského milosrdenství, strejda je náš a potřeboval peníze, tak jsem vsedl na vlaky a do těch Lázní za ním dojel.

To je Vím díra! Dobrou noc tam ale dávají spíš divoká prasata než lišky. Stálých obyvatel asi 900. Všehnose motá kolem lázeňských provozů. Mladí se snaží zdrhnout kam to jen jde...

Žádní šviháci lázeňští tam nejezdí. Doléčují se tam operovaná srdce a totální endoprotézy. Pokud někoho potkáte a není na vozíčku, tak je aspoň zabandážovaný a pajdá... Moc smíchu tam neburácí. Jen o weekendu jim tam dechovka na jiné návsi vyhrává traumarše.

Za švihákem lázeňským se vynachází muzeum historické hasičské techniky. A pak je tu pár hospod a vietnamských obchodů. A to je celá místní kultura v kostce.

Kostel, co jsem ukazoval posledně, je zasvěcen Panně Marii Lurdské.

Pak jsou tu baptisté...

... a zajímavé okolí. Ze kterého pacouši nic nemají, neb jsou nepohybliví.

Strejda zhubnul o dvacet kilo za 2 měsíce. Při 172 cm měl asi 55 kg. Vypadal na umření. Ale má to happy end. Jen co ho pustili, jel si pro basu piva a sádlo se škvarkama. Pookřál, jakmile se zas dostal domů do svého polorozpadlého království... Vypadá to, že tu s námi ještě bude dlouho.

No a já si cestou zpátky udělal zastávku v Plzni. O té jsem už něco psal, ale mohl bych vlastně někdy ještě. Já bych toho ještě vůbec mohl napsat. Čas bych si i udělal... Ale nějak se mi do ničeho moc nechce. Leze na mě kašel a deprese.