Hřbitov nejen lidí

Jan Šverma, soudruh, který zmrznul při Slovenském národním povstání. Asi byl k zachránění. Ale soudruh soudruhu vlkem... Rudolf Slánský ho v té závěji vyčerpaného a v malých polobotkách nechal.

Uplynulo pár let, a Šverma mohl v hrobě nadsakovat radostí. I na Slánského došlo. Ale po Švermovi se toho spousta pojmenovalo. Po Slánksém ani ťuk. Nicméně žádného z obou soudruhů mi není lidsky líto.

Chci se ale zmínit o soše na fotografii. Stávala u Štefánikova mostu, když se chvíli jmenoval Švermův. Kam po revoluci s ní? Na Olšany. Nevím, jak bylo tohle místo promyšlené. Asi ano... V pozadí pomník československých rudoarmějců.

Hodně Čechoslováků válčilo v legiích proti rudým. Pár váčilo i mezi rudými proti bílým. Například Jaroslav Hašek. Však byl po návratu domů považován za vlastizrádce. Odčinil svoje činy Švejkem? Tyhle nechci soudit. Nevěděli a nemohli ještě vědět, co to je komunismus. Mohli se jen lidsky mýlit. Šverma už to vědět musel.

Julius Fučík. Toho snad nemusím představovat ani mladší generaci. Tahle socha stávala před Výstavištěm. To se ještě jmenovalo PKOJF, Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Však jsem se pod sochou Juldy Fuldy něco nachodil...

Místo, kam byla socha přemístěna, je vybráno dobře. V pozadí hřbitov rudoarmějců. Fučík tam byl. Fučík viděl. Přesto napsal reportáž O zemi, kde zítra znamená již včera. Fučík vědomě lhal. Jestli na gestapu mluvil nebo nemluvil, jak se choval při zatčení... To mu nemůže vyčítat nikdo, kdo to sám na sobě nezažil.

Jožka Jabůrková. Dělá dnes společnost J.Fučíkovi. Komunistická novinářka, politička... Patřila k tvrdému jádru. Požadovala silová řešení třídního boje. Poslali ji studovat do Moskvy. Zatčena 17.3.1939. Umučena v Ravensbrücku.

Její socha stávala v jednom parku v Košířích. Při restitucích majitel pozemku se sochou tuto odmítl. Deset let ležela v depozitáři. Pak skončila tady.

Na závěr taková začatá mnohoúvaha... Pomník Vlasovcům zahynulým kolem Pražského povstání. Neznámých je tam 187 vojáků všech hodností a dva ruští generálové. A pak jeden německý major, co s nimi bojoval i proti vlastním.

Zajímavá je i ta deska dole. Pan Stanislav Auský. Ten o Vlasovcích psal a tenhle pomník jim navrh a prosadil... Ale není to tak, že kdo o kom píše, u jeho hrobu je pak sám pohřben.

Pán (1922-2010) se žil jako syn důstojníka na Podkarpatské Rusi. Jelikož ovládal jazyk, byl v roce 1945 Vlasovcům překladatelem a průvodcem. Také spolu s nimi bojoval. Byl svědkem i jejich zatýkání a likvidace.

Posléze, důstojník, politický vězeň, emigrant... Je pohřben vedle svých spolubojovníků. Jeho deska tu dává smysl. Slibované úvahy... Ať si každý přemýšlí o smyslu a souvislostech sám. O čem ten život vlastně je.

Na "englické" články dávám svědkovskou reklamu na @tazi -ho. V češtině si vystačím s tímhle logem, které jsem nevymyslel a nevytvořil.

Mohl bych psát víc. I jsem si říkal, že bych mohl denně... Jednou "englicky", jednou po našem pro českého čtenáře. Látka by byla. Když ono se mi do toho vždycky nechce.

Prostě se tak toulám Prahou a zbytkem světa a občas o tom něco napíšu. Nebo mě jen tak něco napadne. Přiznávám, že česky píšu hlavně pro sebe. "Englicky", aby to mělo i nějaký finanční efekt.