Černý pasažér v Actifitu

Já si zase neodpustím maličké jazykové okénko ... My máme černého pasažéra, jinde mají slepého.

U černého a tmavého piva o nic nejde, prašť jak uhoď, pěšky jako za vozem. Ale u toho pasažéra? Prostě někdo, kdo nemaže a přeci jede. Proč by měl být při tom slepý, nebo dokonce tmavé barvy pleti?

Ach, ta krása jazyků ... Idoimy. To je to, co je dělá jazyky zábavnými. Zrovna svůj minulý odtstavec bych do žádného z cizozemských jazyků převádět nechtěl. Ale k věci.

Actifit zas přišel s něčím novým. Jakési provázání s chytrými hodinkami. A možnost stanovování si cílů. Pokud jsem to správně v onom cizáckém jazyce pochopil. Přes překladač jsem text nehnal. Protože cítím, že se mě obé netýká.

Představuji si, pro koho vlastně Actifit je. Komu má sloužit. Vidím onoho někoho jako příslušníka širší západní kultury. Jako někoho, kdo celý den tvrdě pracuje u počítače. Kdo vejrá do tabulek, porovnává je, další sestavuje, nepřetržitě telefonuje ... Klidně 12 a více hodin denně.

Pak sedne do automobilu a cestou domů se staví v posilovně, kde má dojednaného osobního trenéra. A zapne Actifit. Pak se moří na pozoruhodně důmyslných cvičících strojích. Při kráčení na nekonečném pásu si objedná dovoz potravin domů.

Po asi dvou hodinách Actifit vypne. Nasedne zase do automobilu a jede přes McDonald´s domů. Tam hodí fitness hadry do pračky a osprchuje se. Přijme dovezené zboží.

Nasedne zase do automobilu a jede do dva kilometry vzdáleného háje si zaběhat klidně takové čtyři kilometry. Samozřejmě, zapne Actifit. Možná, že má psa, kterého tak venčí.

Pak domů, opět vhodit jogging dress do pračky, osprchovat se, připravit si ze sušičky vyjmutý dress na zítřek, spořádat večeři z krabičky od formy zajišťující vyváženou krabičkovou dietu ... A druhý den znova. A znova, a znova ... Každý pracovní den.

Taková je moje představa moderního západního člověka. Upřímně, neumím si představit, co dělá o weekendu. Neumím, si představit, že by zakládal rodinu ... A neumím si ano moc představit, že můj Zápaďan je žena. Jsem v tomhle zjevně zpozdilý.

Ano, nejsem moderní západní člověk. Ale odskočím si k nezápadnímu člověku. Který pracuje manuálně. Dejme tomu na poli. Někde se doslechl, že existuje jakýsi Hive a Actifit.

Od slunka do slunka má mobil se zapnutým Actifitem při sobě, upevněný na těle. Mobil, to je jeho pojítko s civilizací. Ledničku, elektrický proud, tekoucí vodu, kanalizaci, to nutně nepotřebuje, ale mobil ano. (Nabíjí ho za úplatu na jediném místě ve vesnici, kam je produ zavedený.)

A celý den se náš Nezápaďan pinoží, honí a trmácí, aby se jeho rodina alespoň jednou denně najedla. Pochybuji, že Actifit je stvořen právě pro něj. Actifit je v zásadě zábava bohatých.

A co já ... Nejsem Nezápaďan. Ale nejsem ani moderní Zápaďan. Nemám auto ... Prodal jsem ho ... Předloni? Za 5.000,- Kč a košík hub. Auto má manželka.

A nepracuji tvrdě. Pracuji normálně. Nechodím do posiloven. Do McDonald´s chodím jen čůrat. A nejogguji. Mám rodinu. Neobjednávám si zboží přes rozvážkové firmy.

Dnes v noci jsem měl příšerný sen ... Z letiště! Skoro to vypadalo, že mám někam letět. Ale naštěstí jsem neprošel bezpečnostní kontrolou. Měl jsem plný kufr chladných zbraní ...

Zkrátka, jsem divný. Cítím se paraziticky. V Actifitu, na Hive, ve společnosti ... Co s tím? Nic. Uvědomit si to. A varovat před sebou.

P.S.: Pokud jsem nějakým svým výrokem kteréhokoliv čtenáře nějak dotkl, omluvám se, nebylo to mým úmyslem. Nepředpokládám, že tento můj článek bude číst jakýkoliv cizinec.