Hřensko, Pravčická brána a Divoká soutěska

Podle původního plánu jsem chtěl stihnout všechny atrakce v jeden den. Hřenskem jsme jen projeli, vesnice je jedna velká asijská tržnice. Vzpomínám si, jak před pár lety hrozilo zřícení pískovcových stěn na hrázděné domky a bylo potřeba rychle provést stabilizaci skal injektáží za cca 10 milionů.

Projeli jsme na Mezní louku a pak i do Mezné, nikde však místo k zaparkování nebylo. Asi po hodině hledání jsem na jedno uvolněné místo natrefil a mohli jsme vyrazit vymýcenou krajinou k řece Kamenici. U říčky byl les naštěstí zdravý a my mohli obdivovat krásnou přírodu a práci členů turistického spolku, kteří před více než sto lety stezku vybudovali.

Fronta na lodičky se táhla až k mostku. Hodně lidí se raději otočilo a vydalo zpátky, my jsme se rozhodli vytrvat. Po hodině čekání jsme se dočkali.

Ačkoli muž s bidlem vypráví svůj dvojjazyčný monolog dvacetkrát denně, nedal na sobě známky otrávení znát a pěkně nás při plavbě pobavil. Za dvacet minut jsme opět přirazili ke břehu a dál pokračovali po svých.

A na konci cesty se občerstvili. V Českém Švýcarsku platí rčení bez peněz do hospody nelez dvojnásob.

Návštěvu Pravčické brány jsme si nechali na předposlední den pobytu. Tentokrát jsme auto zaparkovali už v Děčíně a do Hřenska, přesněji zastávky Pravčická brána, jsme pokračovali autobusem.

Z cesty jsme odbočili k jeskyni Českých bratří

Ale pak už nás čekala největší přírodní brána v Evropě.

Chtěl jsem děti vzít za odměnu, že pěkně šlapaly, na limonádu, ale před restaurací Sokolí hnízdo, z něhož je pěkný výhled na bránu, je nainstalován turniket, u něhož se vybírá vstupné. Děti nesly mou šetrnost nelibě, ale dvakrát se mi platit nechtělo. Otočili jsme se tedy, vrátili se na zastávku a limču si dali až v Děčíně.