Reflexe knihy Doba chemlonová
Čtu. Neříkám, že hodně. Ono je to samozřejmě relativní. Záleží, s kým bych se srovnával. Ale oklikou k věci.
Manželčin kolega měl svátek. Co mu darovat? Pán cestou do práce v MHD čte. A co že čte? Choť mi přinesla v pátek jeho rozečtenou knihu.
Čtoucí kolega je ročník 1966. Autor knihy ročník 1967 stejně jako já...
Nehodlám psát recenzi. Jen reflexi. Tedy odraz toho, co ve mně kniha vyvolala. Ale přeci jen, trochu knihu přiblížit musím.
Autor se narodil v Brně. Takže si z něj může tropit smích, dělat šoufky, utahovat... Stejně jako já z Prahy. Toť výhoda, když jste právě odněkud.
Pán je novinářem, redaktorem snad Českého rozhlasu. Za onoho času v Londýně. S propuknutím covidu se octl v izolaci ve svém minibytě v cizí zemi, v cizím městě, se svou matkou, která za ním na skok přiletěla a zdržela se čtyři měsíce.
Aby se pan Marek nezbláznil, začal psát knihu vzpomínek na své dětství. Vlastně znám víc lidí, kteří začali za covidu psát ...
Předběhnu. Kniha je ukončena prapodivným oslím můstkem. Covid skončil, Rusko napadlo Ukrajinu a pán byl přeložen do Kyjeva... Tak tu knihu nějak uzavřel a hurá do nové práce...
"Milá babičko, už musím končit, zrovna nám pískli nástup!" Takhle nějak jsme končili své dopisy z pionýrských táborů. Podobně končí i tato kniha.
Pamatujete na pionýrské tábory? Vy, starší, asi ano. A o tom to celé je. Vrstevník vzpomíná na dobu, kterou jste také prožili.
Každý člověk je originál. Každý lidský osud je originál. I když se vlastně všechno věčně opakuje podle stejných šablon. Ale kulisy jsou společné.
Kdo jsme byli na vojně, tedy absolvovali povinnou základní službu, jak máme něco vysvětlit někomu, kdo ji neabsolvoval, kdo nezná reálie, atmosféru... Jak někomu vysvětlit, jak se žilo v 70. a 80.letech?
Autor píše o věcech, které my, dříve narození, důvěrně známe. Ale o kterých se už třicet let vlastně nepsalo. (Snad vznikly nějaké seriály... Nemám televizi.) Protože napřed každý věděl a pak už to nikoho nezajímalo.
Třeba jako bitva u Lipan. Snad čtyřicet tisíc lidí se jí účastnilo, přežila většina, ale my moc netušíme, jak vlastně probíhala. Nikdo ji bezprostředně nepopsal. Proč taky? Každý to tehdy věděl. A najednou se povědomost společně s nositeli propadla do dějin, ztratila. Mohu si vybrat prakticky nekonečné množství podobných událostí.
Doba chemlonová ve mě probouzí netušené vzpomínky. Cítím dávné vůně. Tedy spíš pachy. Na patro mi přicházejí zapomenuté chutě... Amara, Broňa... Slyším a znovu ve své dávné paměti prožívám zapomenutá slova a obraty, vidím obrazy, zákoutí, scenérie... Znovu prožívám pocity, nasávám tu atmosféru...
Ano, každý jsme žili svůj život. Byli jsme mladí a dělali jsme si ten život nejlepší, jaký jsme kdo uměli. Doba to nebyla pěkná... Zase, s čím to srovnat. Můj táta byl ročník 1943. Jeho otec 1916.
Dnes si každý žije, jak chce. Tenkrát každý žil, jak mohl. To je ten rozdíl. Dnes máme dobu skoro neomezených možností... Tehdejší doba byla unifikovaná, omezená mantinely, sešněrovaná.
Bývali jsme podobně ostříhaní, oblečení. Naše domácnosti se podobaly. Náš čas se podobal. Ve škole, v práci, doma... Naše zábavy byly podobné. Podobně jsme trávili večery, weekendy i dovolené. Četli jsme stejné knihy. Měli jsme podobné životní strategie...
A to se všechno tolik liší ode dneška! O tomhle weekendu jsem se do oné doby díky knize znovu vrátil. Ne, nechtěl bych tam znovu žít. Ale jako nostalgická vzpomínka s vědomím, že už je to chvála Bohu za námi...
Jeden příběh pana Marka ve mně vyvolal vzpomínky na dvacet jiných, svých. Tak jiných a tak podobných...
Ne, nedoporučuji tu knihu k přečtení. Stejně Vám nebudu doporučovat, abyste navštívili kterékoliv místo, kde se třeba mně líbilo. Mně ta kniha udělala radost. Ale nezaručuji, jaké pocity by vyvolala ve Vás. Autor je novinář. Nikoliv spisovatel. Upřímně, není to velká literatura.
Tak proč vlastně píšu tenhle článek? Lidé, co čtete?! Povznáší Vás četba, co s Vámi dělá kniha? Bavíte se s někým o knihách? Zajímalo by mě, co si myslí o knize ten pán, od kterého jsem ji měl půjčenou... Ani nevím, jak se jmenuje...
No a mám úkol. Koupit knihu k svátku... Ne, neptám se na radu. Půjdu někam do knihkupectví, budu očítat úryvky a vyberu, co by se líbilo mně...
Přeji šťastný a veselý První máj! Letos se v průvodu s mávátky nepotkáme! Sláva Sametové revoluci!
(Filipojakubská noc jakož i keltománie mě nechávají být venkoncem chladným.)
Já jsem byl vždycky náruživý čtenář a přečetl jsem kde co. A před nějakými skoro deseti lety jsem si koupil svoji první e-ink čtečku. PocketBook - mimochodem ukrajinská firma, sídlící ve Švýcarsku. A od té doby jsem myslím nepřečetl jedinou papírovou knihu, aspoň co se beletrie týká.
Čtečku nemám a nehodlám si ji ani pořizovat. Vůbec ji neshazuju. Pro někoho může být úžasná. Chápu, že ušetří spoustu místa. Bude asi i ekologičtější, ale to by se muselo hodně propočítat...
Já na ty technologie prostě nejsem.
Ukrajina, Rusko... Před pár dny se moje hiveánské alter ego bavilo po síti o mincích s pánem z Petrohradu. Což jsem zjistil až po skončení rozhovoru. Učím malé Ukrajince i Rusy, v mém domě bydlí Ukrajinci i Rusové. Je těžké být zásadový.
Já třeba čtu hodně mimo domov. Na přenášení a manipulaci je čtečka výrazně pohodlnější a lehčí než kniha. A kvalitní e-ink displej je pro oči příjemnější než papír. (Možná odvážné tvrzení? 😎)
Jsem sice o desetiletí mladší než autor, ale dobu mávátek jsem ještě zažil. Vzpomínky. Teď jsem se třeba rozpomenul, jak jsem byl 8.11. učitelkou před celou třídou vyplísněn, že jsem nebyl večer v průvodu. Měl jsem trénink, na kterém jsme se sešli pouze tři. A vzpomínám si, že jsem na tom tréninku nechtěl být a záviděl ostatním, že můžou chodit s lampiony.
Já byl, co si pamatuji, veden k antibolševismu. Vyhýbal jsem se, čemu šlo. Ale ne všemu se vyhnout šlo, pokud jsi od režimu něco chtěl. Na lampionový průvod jsem se vydal coby špunt jednou...
No, na brigády, bramborové i chmelové, jsem jezdil rád... Vydělal jsem si, byla tam legrace... Spartakiádám jsem se vyhýbal. Zavánělo to nejen komunismem, ale i sportem...
Ona měla každá rodina svou strategii, jak koexistovat s dobou. Dnes je to daleko individualističtější.
Už jsem dlouho nic nečetl. Naposled něco o E. Kantovi. Ale jo, četba mě jistou dobu povznášela. Přečetl jsem Planovy spisy, pár knih od Nietzscheho, něco od Taoismu, Upanišad po Zen a něco málo o sociologii. Takovou četbu k zamyšlení.
To neznamená, že by i běžná četba neměla vést k zamyšlení. A i vysloveně špatná četba může přinést pozitivní poznatek.
Ve všem lidském konání je vidět určitá periodicita. Větší a menší zájem se střídají. Vzhledem k věku, životní situaci, roční době...
Po skončení studií jsem četl kniky zaměřené na historii. Odborné i populárně vědecké. Teď čtu tak nějak náhodně. Co mi cvrnkne o nos, co bych si ani nevybral. Někdy mě kniha velmi překvapí a nějak obohatí. Takříkajíc mi otevře nové obzory. Díky za to.
Já jsem ještě tak 10-15 let zpátky přečetl kde co (Východní filosofie jsem prokkládal Stephenem Kingem a Hlavou 22. Četl jsem i Mein Kampf). Ale posledních 10 let, pokud už vezmu do ruky knížku, je to převážně odborná, nebo naučná literatura. Pořád čekám, že mě to přejde, ale zatím se ten stav nedostavil. :)
Moje matka pořád nakupovala knihy, že si je v důchodu přečte. A pak umřela.